Ehm, ehm....hee...no...co vlastně.. JO ten příběh...no tak tady...
Původní úmysl byl jednodílnej příběh, TH fan fiction. A vznikl z toho 5-ti dílnej příběh, a je to příběh o něčem, co já mám strašně ráda...
***POSLÁNÍ***
1. díl příběhu........
ANDĚL
* * *
Myslím, že si nikdo nedovede představit, co se stane když poruší Zákon. Každý si řekne ,,Jel na červenom'' nebo ,,Něco vykradl" . Prostě porušil zákon. Ale porušit Zákon.....
Já ho porušila. Ten všemocný, jediný a platný Zákon. Porušila jsem ho, protože jsem začala milovat. A to andělé nesmějí.....andělé s nemocným srdcem nemohou pomáhat. Ale co když mají poslání? Mají ho plnit dál ?
Já ho porušila. Ten všemocný, jediný a platný Zákon. Porušila jsem ho, protože jsem začala milovat. A to andělé nesmějí.....andělé s nemocným srdcem nemohou pomáhat. Ale co když mají poslání? Mají ho plnit dál ?
* * *
'' Zase jednou bloumám po barevném, podzimním parku. Mám narozeniny - dneska je mi 16. Ale.....opravdu mi tak je? Jsem sirotek. Našli mě jako asi dvouroční děcko s černýma havrankovýma vlasama a tmavě modrýma očima, který mám dodnes. Když mě ale našli, jak mohle vědět kdy jsem se narodila? Nalhávali mi zkreslené pohádky o mé matce. Prý jí znaly, nebo naopak nikdy neexistovala. Vědí snad, kdo jsem? Či ne a něco na mě je děsí a tak se mi snaží lhaním přesvědčit? Nevím. Ale chtěla bych. Vědět kdo jsem. Zvláštní otázka...vlastně i já jsem trochu zvláštní.... když jsem byla malá, prý jsem nikdy nebrečela. I když mě našli. A mé city. Měla jsem snad někdy někoho ráda? Něco cítila? Ne. Ale proč? Proč mi nikdo nedá odpověď? Proč tu vůbec jsem? Nechci se zabít. Mám jen přání vědět proč tu jsem..A mám se to vůbec dozvědět......? "
Na lavičce v parku seděla asi 16-ti letá dívka. Zdála se být zamyšlená. Zase přemýšlela nad sebou. Kdo vlastně je. V jejích smutných tmavých očích se odrážely její vnitřní pocity. Přez to však ty oči byly chladné, bez citu a emocí. Nevědela kdo je. A právě dnes, dnes se to měla dozvedět.
Dívka uslyšela z dálky šustění listí, jako když někdo jde. To jí probralo z úvah a chystala se k odchodu. Když vstala, prudce se jí zatočila hlava. Pomyslela si, že jen rychle vstala a že to hnedka zmízí. Ale nic se nestalo... chytla se za hlavu. Nemohla otevřít oči, cítila jsen obrovskou bolest. Najednou se do ní začala vlévat pestrá směsice pocitů. Cítila, jako by se propadala snad až do hlubin pekla a zároveň, jako by pomalu a s klidem vzlétala. Cítila, jako by byla hrozně nešťastná a zároveň šťastná jako nikdy v životě. Skrz víčka se jí do očí dralo modré, jakoby stříbřité světlo. Ne, nepropadala se. Opravdu letěla. Nemohla nic dělat - jako by jí tajemná síla mělo zcela ve své vůli. Pak jí hlavou projela ostrá bolest. Snad to byla minuta, nebo sekunda.... bolest začala ustupovat. Dívka měla stále pevně stažené rty boletí, ze kterých ale nevyšla ani hláska.Hlava se jí začala projasňovat a ona si začala uvědomovat,. že něco ví. Najednou, ačkoliv si vůbec neuvědomila odkud, věděla, kým je. Je Andělem. Proto ten pocit ,že létá - má v sobě křídla. Proto nikdy nebrečela - Anděl nemůže mít nemocné srdce. Anděl má jediné - poslání.
,, Hej....hej si v pořádku? " ozval se něčí mladý, neklidný hlas. Dívka si uvědomila, že jí zase poslouchají smysly, a teď že se válí vedle lavičky v listí. ,,J-jo, asi jo..." řekla a snažila se sesbírat ze země. Mladík jí ochotně pomohl . Nepatrně se opousmál. ,,Nevybrala sis zrovna nejlepší místo pro šlofíka " řekl. Než stihla dívka něco namítnout a podívat se vůbec , kdo to je, promluvil znovu. ,,Já jsem Sam. Jak se jmenuješ? " zeptal se vlídně. ,,Kim. Těší mě....no.." zakoktala se trochu a konečně se odhodlala se na něj podívat. Jeho oříškově hnědé oči se do ní vpily jako barva do kaňky vody. Zavřela oči. To je přece on. On je jím posláním. Má ho chránit. Zhluboka se nadýchla, jako by postrádala dech a oči otevřela. ,,Opravdu si v pořádku? " zeptal se Sam ještě. ,,Jo, určitě. " odpověděla Kim a malinko si prohrábla černé dlouhé vlasy, protože v nich ještě měla lístí. ,,Fajn, tak to mi nic nebrání k tomu, abych tě pozval na horkou čokoládu..? " zeptal se s tázavým pohledem. Kim se poprvé usmála. ,,Ne, nic " Sam nasadil kouzelný úsměv a ukázal na cestu z parku. Kim vykročila s ním po boku. Usmívala se. Něco na něm bylo tak.. zvláštní a jiné, že jí z toho zamrazilo v zádech. A měl hnědé oči. A...zvláštní, ale moc pěkné vlasy... Pak zatřepala hlavou, protože si uvědomila, co pocítila. Ne, to přece nesmí, hlavně ne teď ....
,,Takže ty hraješ v kapele?" zeptala se Kim zaujatě Sama. ,,Jo. Screamer. Hraje tam Thomas, to je můj brácha, David a Jeff. " ,,To je hezký'" usmála se Kim. ,,Mám ráda hudbu...možná sem o vás slyšela.. počkej, ten tvůj brácha.. neni to takovej ten bloňďáček s modrejma očima?'' řekla. Sam se rozesmál. ,,Jo, to je on " vyloudil ze sebe. ,,Áha. Konečně vim o kom furt kecala jedna má spolužačka " začala se Kim smát taky. Pak se na ní Sam podíval. ,,Něco je na tebe hrozně zvláštního.. ty oči - to máš čočky nebo je máš tak hezký od přírodna? " ,,Ale ale, snad neflirtuješ .." pousmála se. ,,No, úplně můj styl to neni, před holkou většinou mluvim...teda spíš skoro nemluvim. No vlastně nemluvim vůbec, jenom koktám " Uchechtne se Sam. ,,Tak to jo. A co že měníš staré zvyky? " ,,Nevím, prostě..ty..jak sem tě uviděl....no- o radši nic.." maličko zrudne. Kim se začne smát. Sam si schová hlavu do dlaní a zhluboka vydechne. ,,Že jsem něco řikala...ale musím uznat že si fajn." zašeptá nakonec Kim směrem k Samovi a sundá ruce z obličeje,, Jsem rád že to říkáš. " Bože, pomyslí si Kim, ten je tak....tak....ale co to dělám! To nevydržím. Musím pryč.. ,,Same, promiň ale budu muset jít, ju? " zvedá se Kim pomalu od stolu. Sam na ní pohlédne se smutkem a zároveň s nadějí v očích. ,,Uvidím tě ještě? " ,,Stoprocentně.." odpoví Kim tajemně. ,,Tak ahoj!" řekne mezi dveřma kavárny. ,,Ahoj!" odpoví Sam.Kim odešla . Sam zůstal sedě na místě ještě dalších 15 minut. Něco ho na té černovlásce neobyčejně přitahovalo. Snad ty její oči....nebo její krásný smích...
Kim zatím, hned jak se ztratila z dohledu kavárny, začala jít pořád rychleji, a k sirotčinci - svému domovu - doběhla slušnou rychlostí. Nepozorovaně se přez budovu doplížila do svého pokoje. Minibatoh, co měla celou tu dobu na zádech, hodila na psací stůl a plácla sebou na postel. Přerývavě dýchala. Pak se převrátila na břicho a ruce si schovala do dlaní. Co teda vlastně je? Anděl. Ale..zaleží někomu na ní? Snad kromě Sama, i když ho zná jen chvíli, v, že mu asi není lhostejná. Ale jejím posláním. Jaká ironie....a jinak, vždyť dneska měla narozeniny. A nikdo nic, ani že si k snídani mohla dát místo chleba s máslem müsli. Jen to by stačilo. Ale...na tohle by přece neměla myslet...
Někdo zaklepal na její dveře.Kim si povzdychla a šla je otevřít. když je otevřela, v obličeji se jí rozsvítil malý plamínek - úsměv. ,,Ahoj, Sandy " Řekla Kim 7-mi leté holčičce. ,,Ahoj Kim! Můžu dál, prosím? " ,,Jasně " odpověděla Kim zvesela a zavřela za Sandy dveře, sedla si na postel a posadila si Sandy na klín. ,,Kim, že neuhádneš , co máš? " ,,No to asi neuhádnu " ,,Narozeniny! Já jsem na ně nezapoměla! " Prohlásila Sandy pyšně. ,,Tohle je pro tebe. " Dopověděla a podala mi papír. Ne prázdný. Byl na něm nakreslený obrázek. Poznala jsem pastelky, co jsem jí dala, když jí přivezli k nám do sirotčince jako 5-ti leté vystrašené děvčátko. Od té doby tu byla má nejlepší kamarádka.
Kim si prohllédla obrázek. Bylo na něm něco hrozně zvláštního. Pak si uvědomila co. ,,To jsem...já? " zeptala se překvapeně. ,,Jo. To si ty. Tak, jak tě vidím já. " usmála se na mě Sandy.Kim se znovu podívala na obrázek. ........
Dívka uslyšela z dálky šustění listí, jako když někdo jde. To jí probralo z úvah a chystala se k odchodu. Když vstala, prudce se jí zatočila hlava. Pomyslela si, že jen rychle vstala a že to hnedka zmízí. Ale nic se nestalo... chytla se za hlavu. Nemohla otevřít oči, cítila jsen obrovskou bolest. Najednou se do ní začala vlévat pestrá směsice pocitů. Cítila, jako by se propadala snad až do hlubin pekla a zároveň, jako by pomalu a s klidem vzlétala. Cítila, jako by byla hrozně nešťastná a zároveň šťastná jako nikdy v životě. Skrz víčka se jí do očí dralo modré, jakoby stříbřité světlo. Ne, nepropadala se. Opravdu letěla. Nemohla nic dělat - jako by jí tajemná síla mělo zcela ve své vůli. Pak jí hlavou projela ostrá bolest. Snad to byla minuta, nebo sekunda.... bolest začala ustupovat. Dívka měla stále pevně stažené rty boletí, ze kterých ale nevyšla ani hláska.Hlava se jí začala projasňovat a ona si začala uvědomovat,. že něco ví. Najednou, ačkoliv si vůbec neuvědomila odkud, věděla, kým je. Je Andělem. Proto ten pocit ,že létá - má v sobě křídla. Proto nikdy nebrečela - Anděl nemůže mít nemocné srdce. Anděl má jediné - poslání.
,, Hej....hej si v pořádku? " ozval se něčí mladý, neklidný hlas. Dívka si uvědomila, že jí zase poslouchají smysly, a teď že se válí vedle lavičky v listí. ,,J-jo, asi jo..." řekla a snažila se sesbírat ze země. Mladík jí ochotně pomohl . Nepatrně se opousmál. ,,Nevybrala sis zrovna nejlepší místo pro šlofíka " řekl. Než stihla dívka něco namítnout a podívat se vůbec , kdo to je, promluvil znovu. ,,Já jsem Sam. Jak se jmenuješ? " zeptal se vlídně. ,,Kim. Těší mě....no.." zakoktala se trochu a konečně se odhodlala se na něj podívat. Jeho oříškově hnědé oči se do ní vpily jako barva do kaňky vody. Zavřela oči. To je přece on. On je jím posláním. Má ho chránit. Zhluboka se nadýchla, jako by postrádala dech a oči otevřela. ,,Opravdu si v pořádku? " zeptal se Sam ještě. ,,Jo, určitě. " odpověděla Kim a malinko si prohrábla černé dlouhé vlasy, protože v nich ještě měla lístí. ,,Fajn, tak to mi nic nebrání k tomu, abych tě pozval na horkou čokoládu..? " zeptal se s tázavým pohledem. Kim se poprvé usmála. ,,Ne, nic " Sam nasadil kouzelný úsměv a ukázal na cestu z parku. Kim vykročila s ním po boku. Usmívala se. Něco na něm bylo tak.. zvláštní a jiné, že jí z toho zamrazilo v zádech. A měl hnědé oči. A...zvláštní, ale moc pěkné vlasy... Pak zatřepala hlavou, protože si uvědomila, co pocítila. Ne, to přece nesmí, hlavně ne teď ....
,,Takže ty hraješ v kapele?" zeptala se Kim zaujatě Sama. ,,Jo. Screamer. Hraje tam Thomas, to je můj brácha, David a Jeff. " ,,To je hezký'" usmála se Kim. ,,Mám ráda hudbu...možná sem o vás slyšela.. počkej, ten tvůj brácha.. neni to takovej ten bloňďáček s modrejma očima?'' řekla. Sam se rozesmál. ,,Jo, to je on " vyloudil ze sebe. ,,Áha. Konečně vim o kom furt kecala jedna má spolužačka " začala se Kim smát taky. Pak se na ní Sam podíval. ,,Něco je na tebe hrozně zvláštního.. ty oči - to máš čočky nebo je máš tak hezký od přírodna? " ,,Ale ale, snad neflirtuješ .." pousmála se. ,,No, úplně můj styl to neni, před holkou většinou mluvim...teda spíš skoro nemluvim. No vlastně nemluvim vůbec, jenom koktám " Uchechtne se Sam. ,,Tak to jo. A co že měníš staré zvyky? " ,,Nevím, prostě..ty..jak sem tě uviděl....no- o radši nic.." maličko zrudne. Kim se začne smát. Sam si schová hlavu do dlaní a zhluboka vydechne. ,,Že jsem něco řikala...ale musím uznat že si fajn." zašeptá nakonec Kim směrem k Samovi a sundá ruce z obličeje,, Jsem rád že to říkáš. " Bože, pomyslí si Kim, ten je tak....tak....ale co to dělám! To nevydržím. Musím pryč.. ,,Same, promiň ale budu muset jít, ju? " zvedá se Kim pomalu od stolu. Sam na ní pohlédne se smutkem a zároveň s nadějí v očích. ,,Uvidím tě ještě? " ,,Stoprocentně.." odpoví Kim tajemně. ,,Tak ahoj!" řekne mezi dveřma kavárny. ,,Ahoj!" odpoví Sam.Kim odešla . Sam zůstal sedě na místě ještě dalších 15 minut. Něco ho na té černovlásce neobyčejně přitahovalo. Snad ty její oči....nebo její krásný smích...
Kim zatím, hned jak se ztratila z dohledu kavárny, začala jít pořád rychleji, a k sirotčinci - svému domovu - doběhla slušnou rychlostí. Nepozorovaně se přez budovu doplížila do svého pokoje. Minibatoh, co měla celou tu dobu na zádech, hodila na psací stůl a plácla sebou na postel. Přerývavě dýchala. Pak se převrátila na břicho a ruce si schovala do dlaní. Co teda vlastně je? Anděl. Ale..zaleží někomu na ní? Snad kromě Sama, i když ho zná jen chvíli, v, že mu asi není lhostejná. Ale jejím posláním. Jaká ironie....a jinak, vždyť dneska měla narozeniny. A nikdo nic, ani že si k snídani mohla dát místo chleba s máslem müsli. Jen to by stačilo. Ale...na tohle by přece neměla myslet...
Někdo zaklepal na její dveře.Kim si povzdychla a šla je otevřít. když je otevřela, v obličeji se jí rozsvítil malý plamínek - úsměv. ,,Ahoj, Sandy " Řekla Kim 7-mi leté holčičce. ,,Ahoj Kim! Můžu dál, prosím? " ,,Jasně " odpověděla Kim zvesela a zavřela za Sandy dveře, sedla si na postel a posadila si Sandy na klín. ,,Kim, že neuhádneš , co máš? " ,,No to asi neuhádnu " ,,Narozeniny! Já jsem na ně nezapoměla! " Prohlásila Sandy pyšně. ,,Tohle je pro tebe. " Dopověděla a podala mi papír. Ne prázdný. Byl na něm nakreslený obrázek. Poznala jsem pastelky, co jsem jí dala, když jí přivezli k nám do sirotčince jako 5-ti leté vystrašené děvčátko. Od té doby tu byla má nejlepší kamarádka.
Kim si prohllédla obrázek. Bylo na něm něco hrozně zvláštního. Pak si uvědomila co. ,,To jsem...já? " zeptala se překvapeně. ,,Jo. To si ty. Tak, jak tě vidím já. " usmála se na mě Sandy.Kim se znovu podívala na obrázek. ........
Koneeec první kapitolky :)
Snad ještě žijete...
Peace ^^
...elliptical...
Moc krásný. Jsem hrozně zvědavej jak to bude pokračovat....