Ehm...no takže druhá kapitolka ^^;;
PRVNÍ SLZA
Kim se znovu podívala na obrázek. Měla na něm dlouhá lesklá křídla a kolem ní zářilo modrostříbřité světlo. A usmívala se. ,,Takže..." dostala ze sebe a podívala se do Sandina drobného obličejíku. ,,Ty si můj anděl " pověděla Sandy s nádherným úsměvem. ,,Jé ... tak to ti mooc děkuju, že sis vůbec vzpoměla. a ten obrázek je ... uplně kouzelnej..." řekla jí Kim dojatě. Sandy se k ní přirulila pevně ji objala. Pevně , jako by se přitulila k plyšákovi Nebo k mámě. Kim byla zaplavená její radostí. Pak se ale ze zdola ozval hlas paní vedoucí. ,,Jejda" vypískla Sandy. ,,Já měla pomoct v kuchyni. Musím jít. " Seskočila Kim z klína a ve dveřích ještě zamávala. Pak se za ní zavřely dveře. ,,Chvíli jsem se na ně ještě koukala. Pak jsem vzala znovu do ruky obrázek. Pro mího andílka Kym .Pousmála jsem se. Ještě neumí pořádně psát, do školy začala chodit letos. Andílek...Pomalu jsem vstala z postele a došla k oknu. Už bylo otevřené a tak jsem se o něj pohodlně opřela a nechávala se unášet pocity.''
Kim se hlavou vyklonila z okna. Bylo už půl sedmé a sluníčko vrhalo rudozlatou záři na řeku, i když stále brouzdalo po vrcholcích stromů v parku. Právě toho parku, kde se dnes Kim dozvěděla, ačkoliv se jí zdálo, že už ot ví roky, kdo je. A taky potkala Sama. Jak to s ní vlatně bude? vždyť právě teď se jí chtělo brečet. Nikdy se jí to nestalo, a zrovna dneska. Věděla, že to nesmí. Nemůže mít, jak Zakon káže, nemocné srdce. Vykázali by ji. Toho se ale nebála. Bála se, co by bylo se Samem. Našel by si ho snad někdo jiný? Proč jí na něm vlastně tak záleží? Začal foukat vítr. Hrál si z Kiminými vlasy, které kolem ní teďka zvesela poletovaly. Zato Kim vůbec nebylo do smíchu. Nevěděla, co bude, co má dělat a co se vůbec proboha stane Samovi. Něco určitě, ale na podrobnosti jí nikdo neupozornil. Vždyť ho má chránit...ale necítí k němu něco víc? ..,,Kim, večeře! " ozval se zdole podruhé hlas vedoucí. Kim si povzdychla. Zavřela okno a šla se dolů najíst - a zase vyfasovat mytí nádobí.
Kim se hlavou vyklonila z okna. Bylo už půl sedmé a sluníčko vrhalo rudozlatou záři na řeku, i když stále brouzdalo po vrcholcích stromů v parku. Právě toho parku, kde se dnes Kim dozvěděla, ačkoliv se jí zdálo, že už ot ví roky, kdo je. A taky potkala Sama. Jak to s ní vlatně bude? vždyť právě teď se jí chtělo brečet. Nikdy se jí to nestalo, a zrovna dneska. Věděla, že to nesmí. Nemůže mít, jak Zakon káže, nemocné srdce. Vykázali by ji. Toho se ale nebála. Bála se, co by bylo se Samem. Našel by si ho snad někdo jiný? Proč jí na něm vlastně tak záleží? Začal foukat vítr. Hrál si z Kiminými vlasy, které kolem ní teďka zvesela poletovaly. Zato Kim vůbec nebylo do smíchu. Nevěděla, co bude, co má dělat a co se vůbec proboha stane Samovi. Něco určitě, ale na podrobnosti jí nikdo neupozornil. Vždyť ho má chránit...ale necítí k němu něco víc? ..,,Kim, večeře! " ozval se zdole podruhé hlas vedoucí. Kim si povzdychla. Zavřela okno a šla se dolů najíst - a zase vyfasovat mytí nádobí.
,,Já to umyla pořádně!! Stěžujte si Davidovi, kterej to zase zašpinil ! " řekla Kim vedoucí. Právě totiž umyla nádobí a vyluxovala, načež tam někdo (a Kim moc dobře věděla kdo ) rozsypal hlínu s kamínky a trávu. ,,Ty si na mě nevyskakuj! Jenom díky MĚ máš, kde složit zadek! " ,,Jo, a jenom díky vám si nikdo nevzpoměl. že mám narozeniny! Kromě Sandy! " ,, No a? Copak jsme tady kdy něco slavili?? " začala už vedoucí na Kim řvát. ,,Noo, pokud nepočítám Susan, Petra, Davida... o pardon, já zapoměla že u vás maj protekci! Jak ale na to příjdou ostatní? Nedávno měla narozeniny Sandy a nikdo nehnul ani brvou! " ,, Na jíný se těďka vykašli a ukliď ten nepořádek! " ,,Proč já ?Já která tady uklízim 7 dní v tejdnu? Ať to uklidí ten kdo to zaprasil! " Zařve Kim zlostí bez sebe na vedoucí , která si promnula uši. Zlostně se na ní podívala a přitalčila ji ke zdi. ,,Tak podivej se holčičko.." VY na mě nebudete šahat!! " Odvětila maximálně klidně a chladně Kim. Najednou se něco stalo, protože paní vedoucí jí pustila jak by jí něco popálilo. Ještě teď se držela za ruku . Kim se trochu lekla. Tohle by neměla dělat. Takle se rozjet jenom kvůli nádobí? Vždyť doteď se vždycky udržela! Tohle nejde...musí pryč., to jí přece muselo být jasné iž od rána...Hlavou jí prolétavalo tisíce myšlenek. Co Sandy? Sestřička Jane se o ní postará, ta je hodná a vedoucí se Sandy i tak nejradši vyhýbá. Ten obrázek si schová, a v pokoji má minimum věcí. Ale škola... a bydlení...to zařídí. Je to přece Anděl a i ten má práva.
Celou dobu, co takle uvažovala se Kiminy oči zavrtávaly do vedoucí. Ta teď měla v očích strach. Kim zasáhl pocit nevýslovného uspokojení, který však vzápětí vyprchal a odhodlaně vykročila ke svému pokoji. Na schodech potkala Sandy. Plakala. Kim se zastavila a posadila se na schody. ,,San, proč brečíš? " Sandy jí znovu pevně obajala. ,,Já..já nnechci, abys šla pryč..." Kim znejistěla. ,,Jak víš, že jdu pryč..." zeptala se Kim tiše. ,,Prrotože... já se na vás koukala v kuchyni...a ty si zářila, jako na tom obrázku...a nechtěla si tu zůstat, chceš jít odsud pryč! Proč mě tu chceš nechat? " rozplakala se Sandy ještě víc. Kim si prohrábla vlasy, které jí padaly do obličeje a zamyslela se. ,,Sandy...jsou věci, které vydíš ty a které zase já. Já odejít chci - a ty s tím nemáš nic společného, ani nikdo jiný. Já tu ale zůsta nemůžu... "začala Kim pomalu tiše vysvětlovat. Opravdu by tu nejradši zůstala ale nemůže...teď se její život změnil od základů. A ona se změnila s ním. ,,Ty si opravdu anděl, viď? Jako moje maminka.." zaštkala Sandy a podívala se na mě zelenýma kukadlama. Kim zaváhala. Pak ale udělala jediné, co jí zbylo. Pomalu přikývla. Sandy stekla další slzička. Kim jí objala, úplně maminkovsky, a přitom jí šeptala do ouška. ,,Jane se o tebe postará. Za chvíli už budeš velká, Sandy, a já na tebe nikdy, nikdy nezapomenu, a myslím, že se určitě uvidíme. To ti slibuju. Mám na tebe jen přání, prosím, nikomu o m nic neříkej. Bude to těžké, lhát, ale měla bys jenom problémy. Sandy, promiň... " domluvila Kim tichým nešťastným hláskem. Sandy přikývla. Kim pomalu vstala, stále se Sandy v náručí. ,,Musím se rozloučit, San.." Sandy smutně přikývla. ,,A děkuju za ten obrázek. S ním na tebe opravdu nikdy nezapomenu." řekla, posadila Sandy na jeden schod a šla po schodišti dál nahoru. Pak už se jen ozvalo skřípání a bouchnutí dveří.
Sandy zůstala sedět na schodech. Nikdy tohle nikomu neřekne, ale také na to nikdy nezapomene. Na Kim. Na Anděla. Proč jí to vlastně věřila? Protože je to dítě, a to těmhle věcem zkrátka věří. Kim... ona nechce aby odešla.... Sandy skápla jedna slza na ruku v klíně. Pak se v mžiku rozhodla. Vyskočila a běžela po skodech nahoru. Do Kimina pokoje. Vyskočila ke klice a otevřela dveře. ,,Kim! " uslyšela se skoro zakřičet. Pak ale posmutněla. Kim tu nebyla. Ani její věci. Jen postel , stůl a skříně. Ale nic, co by Kim připomínalo. Sandy se otáčela po celém pokoji . Pak přešla k oknu. Venku už byla tma. Kim měla tmu ráda. Jednou Kim Sandy vysadila na okno a počítaly hvězdy...Najednou na posteli něco zazářilo stříbřitým světlem. Sandy se lekla. Ta věc ozařovala celý pokoj. Přešla k posteli. Byla to...skleněná slza. Větší, než normálně ale určitě to byla slza. Jakmile jí Sandy vzala do ruky pohasla. ,,Nezhasínej..." zaprosila Sandy ale nic se nestalo. Pak jí něco napadlo. Znovu přešla k oknu a hledala měsíc. Znovu se podívala na slzu a nastavila jí proti měsíci. Najednou jí oslepilo prudké světlo. Když se rozkoukala, celý pokoj hrál barvami. A v těch barvách něco bylo...nějaký člověk...Kim! To je přece Kim! A támhle je..to je ona? Jasně, Sandy a Kim... seděli na okně a povídali si. Sandy se rozpomenula. To byl druhý den, co jí sem vzali. Kim jí tu prováděla a staly se z nich nejlepší kamarádky.Sandy si uvědomila, co jí ti Kim vlastně nechala. Vzpomínku v slze. V její slze.Vždyť jí nikdy neviděla brečet....nechala jí tu její první slzu se vzpomínkou... Sandy slzu pevně stiskla v dlani. ,,Kim, nezapomenu na tebe....nikdy . " promluvila do barevného ticha Sandy. Slzu si strčila do kapsy, vlezla si na Kiminu postel a okamžitě usnula. Ve snu se jí vracelo všechno, co vůbec kdy s Kim zažila a bylo jí tak dobře.... i když jí asi už nikdy neuvidí...
Nezapomene..
Celou dobu, co takle uvažovala se Kiminy oči zavrtávaly do vedoucí. Ta teď měla v očích strach. Kim zasáhl pocit nevýslovného uspokojení, který však vzápětí vyprchal a odhodlaně vykročila ke svému pokoji. Na schodech potkala Sandy. Plakala. Kim se zastavila a posadila se na schody. ,,San, proč brečíš? " Sandy jí znovu pevně obajala. ,,Já..já nnechci, abys šla pryč..." Kim znejistěla. ,,Jak víš, že jdu pryč..." zeptala se Kim tiše. ,,Prrotože... já se na vás koukala v kuchyni...a ty si zářila, jako na tom obrázku...a nechtěla si tu zůstat, chceš jít odsud pryč! Proč mě tu chceš nechat? " rozplakala se Sandy ještě víc. Kim si prohrábla vlasy, které jí padaly do obličeje a zamyslela se. ,,Sandy...jsou věci, které vydíš ty a které zase já. Já odejít chci - a ty s tím nemáš nic společného, ani nikdo jiný. Já tu ale zůsta nemůžu... "začala Kim pomalu tiše vysvětlovat. Opravdu by tu nejradši zůstala ale nemůže...teď se její život změnil od základů. A ona se změnila s ním. ,,Ty si opravdu anděl, viď? Jako moje maminka.." zaštkala Sandy a podívala se na mě zelenýma kukadlama. Kim zaváhala. Pak ale udělala jediné, co jí zbylo. Pomalu přikývla. Sandy stekla další slzička. Kim jí objala, úplně maminkovsky, a přitom jí šeptala do ouška. ,,Jane se o tebe postará. Za chvíli už budeš velká, Sandy, a já na tebe nikdy, nikdy nezapomenu, a myslím, že se určitě uvidíme. To ti slibuju. Mám na tebe jen přání, prosím, nikomu o m nic neříkej. Bude to těžké, lhát, ale měla bys jenom problémy. Sandy, promiň... " domluvila Kim tichým nešťastným hláskem. Sandy přikývla. Kim pomalu vstala, stále se Sandy v náručí. ,,Musím se rozloučit, San.." Sandy smutně přikývla. ,,A děkuju za ten obrázek. S ním na tebe opravdu nikdy nezapomenu." řekla, posadila Sandy na jeden schod a šla po schodišti dál nahoru. Pak už se jen ozvalo skřípání a bouchnutí dveří.
Sandy zůstala sedět na schodech. Nikdy tohle nikomu neřekne, ale také na to nikdy nezapomene. Na Kim. Na Anděla. Proč jí to vlastně věřila? Protože je to dítě, a to těmhle věcem zkrátka věří. Kim... ona nechce aby odešla.... Sandy skápla jedna slza na ruku v klíně. Pak se v mžiku rozhodla. Vyskočila a běžela po skodech nahoru. Do Kimina pokoje. Vyskočila ke klice a otevřela dveře. ,,Kim! " uslyšela se skoro zakřičet. Pak ale posmutněla. Kim tu nebyla. Ani její věci. Jen postel , stůl a skříně. Ale nic, co by Kim připomínalo. Sandy se otáčela po celém pokoji . Pak přešla k oknu. Venku už byla tma. Kim měla tmu ráda. Jednou Kim Sandy vysadila na okno a počítaly hvězdy...Najednou na posteli něco zazářilo stříbřitým světlem. Sandy se lekla. Ta věc ozařovala celý pokoj. Přešla k posteli. Byla to...skleněná slza. Větší, než normálně ale určitě to byla slza. Jakmile jí Sandy vzala do ruky pohasla. ,,Nezhasínej..." zaprosila Sandy ale nic se nestalo. Pak jí něco napadlo. Znovu přešla k oknu a hledala měsíc. Znovu se podívala na slzu a nastavila jí proti měsíci. Najednou jí oslepilo prudké světlo. Když se rozkoukala, celý pokoj hrál barvami. A v těch barvách něco bylo...nějaký člověk...Kim! To je přece Kim! A támhle je..to je ona? Jasně, Sandy a Kim... seděli na okně a povídali si. Sandy se rozpomenula. To byl druhý den, co jí sem vzali. Kim jí tu prováděla a staly se z nich nejlepší kamarádky.Sandy si uvědomila, co jí ti Kim vlastně nechala. Vzpomínku v slze. V její slze.Vždyť jí nikdy neviděla brečet....nechala jí tu její první slzu se vzpomínkou... Sandy slzu pevně stiskla v dlani. ,,Kim, nezapomenu na tebe....nikdy . " promluvila do barevného ticha Sandy. Slzu si strčila do kapsy, vlezla si na Kiminu postel a okamžitě usnula. Ve snu se jí vracelo všechno, co vůbec kdy s Kim zažila a bylo jí tak dobře.... i když jí asi už nikdy neuvidí...
Nezapomene..
Konec druhý části..
To ste to fakt vydrželi číst?
wow....
..elliptical...
To je fakt moc hezký!!!!!! Už se těšim na další díly!